V melancholii končícího podzimu, mě občas něco potěší. Třeba tahle růže se na mě podívala přes plot jedné staré vily . vykoukla mezi psím vínem a mě přišla tak krásná že jsem se na chvíli zastavila a musela se kochat.
V takových chvílích mi zní v uších písnička M87 od Kenshiho a říkám si že svět je přece jen kouzelný. Zase.
A než se vrhnu do vyrábění dárečků a příprav na Vánoce, udělám si radost novou mangou 🙂
Škoda jen že ji mám za jedno odpoledne přečtenou. Doběhnu si tedy do knihovny pro další díly Ateliéru špičatých klobouků a podzimní splín bude zažehnán.
Bohužel jich tam mají jen 6 dílů. To kdyby to v naší knihovně vypadalo takhle…..
…to by bylo něco 🙂
Obšas si na vytažení ze smutku fotím na ulici cizí kočky…snad jim to nevadí.
Mají v sobě takové zvláštní tajemství. Myslím že ví, o kočičim králoství.
No každopádně když už nezaberou ani květiny, ani mangy a ani kočky, vím co zabere vždycky. On!!
Ten který mi naslouchá, čeká mě doma nebo se ke mě vrací, ten kdo mě objímá.
Hezký podzim 🙂
