Aneb naše svatba 🙂
Vím že mému manželovi (ach, to je krásné mu tak říkat ), říkám Tomoe. Ale je pro mne i Gino. Ten Gino, kterého jsem ztratila ale zase našla. Je to i můj milovaný Tomoe. Hrdý a tajemný.
Ale můj :-).
Anime je velká součást našeho společného života, i naší lásky. Láska ke všemu Asijskému se proplétá naším životem lehce a s radostí stejně jako láska k přírodě a tradicím. Proto jsem měla na svatbě nádherné bílé šaty až na zem, ve kterých jsem prý vypadala jako víla. A Tomoe měl lněnou košili se šněrováním. Byli jsme bosí a kytici, jsem si natrhala to ráno. Před obřadem jsem si uvila i věneček na hlavu. Vlasy jsem si prostě na noc zapletla do copů, aby byly vlnité. Žádná kadeřnice.
Nechybí v ní modrá hortenzie .
Místo předražených svatebních koláčků jsme s dětmi upekli naše oblíbené perníčky a nazdobili je marcipánem a stříbrnými jedlými perličkami. Každý dostal košíček. Vím, mohla jsem ty koláčky upéct ale naše svatba měla být o radosti a pohodě, ne o unavě z příprav.
Svatební oznámení jsem namalovala sama akvarely. Jen luční kvítí na bílé.
A obřad sám? Naplánovali jsme ho na letní slunovrat. V dávných dobách se ten den konaly keltské svatby. A opravdu, byl to nádherný, teplý, slunečný den, s modrým nebem, bez mráčků.
Konal se u nás na zahradě v lese, kde Tomoe vykopal a nechal zatravnit plácek a teprve pár dní před svatbou dodělal i schody. Jednou mi prý k nim dá i bránu Tori. Kolem schodů jsem zapíchala papírová srdíčka na špejlích, která pro nás vytvořily děti ve školní družině. S nadšením se vrhly do vyrábění , hned jak slyšely že potřebuji dekoraci na svatbu. To pro mne byl hezký symbol lásky. Požehnání od dětí.
Plácek kde jsme se měli navždy oddat jeden druhému, jsem ozdobila barevnými pentličkami. Nechtěla jsem žádné plasty a pentličky vím, že využiji na balení dárků a také na pomlázky na Velikonoce.
Na zem jsem dala květináče s afrikány a obyčejné zavařovací sklenice jsem naplnila lučním kvítím.
Moc jsme se na svatbu těšili.
A dort? Totoro byl náš první Ghibli film. První anime našich dětí. Nemohla jsem si to odpustit a Tomoe byl pro. Naše milá obaasan nám ho vytvořila a darovala jako svatební dar. Co na něj říkáte?
Z části byl vanilkový s limetkovým krémem pro mne, z části čokoládový s vanilkovým krémem pro Tomoeho. A byl úžasný!!! Nejlepší dort jaký jsem kdy jedla. Cukrové kvítky byly rozkošné a macipánové figurky výborné.
Na počest tohoto krásného dne jsem si koupila mangu. Jaká to podle vás je? 🙂
No jasně že Kamisama kiss 25 díl, svatba.
A naše prsteny? Čisté zlato. Žádné kamínky, žádné rytí. Tak se nám to líbí. Dřevěný tácek na prsteny je dárek od kolegyně.
To místo u lesa, bylo ten den prozářené sluncem a nádhernou, živou energií. Obřad byl krásný. Tichý a klidný. Hudbu jsme měli živou – zpěv ptáků všude kolem nás. Byli tam jen naše dvě děti, a čtyři lidé z naší rodiny. A samozřejmě oddávající. Obřad byl krásný, romantický. Dokonce mám i video jak stoupám v šatech po schodech a Mei v rozkošných šatečkách mi pod nohy rozhazuje z košíku květiny. Je snové. Co víc si přát? Jen tu lásku.
Jeho ANO bylo tak čisté a pevné. Mě se hlas chvěl.
Po obřadu jsme si na zahradě pustili můj růžový gramofon a jedli dort a pili nealko šampáňo. Jen chvilku. Náš den totiž nekončil. Předali jsme Mei a Daichiho do péče obaasan , sbalili košík se svačinou a plavky a jeli jsme do městečka za horami. Máme tam své oblíbené místo ke koupání. Krásný, čistý rybník s lekníny, uprostřed přírody. Tam jsem dala mému novomanželi svatební dar – korálky mala z kafrovníku. Kafrovník máme rádi, protože nám připomíná Totora. Dárek od Gina, byl překvapivý.
Byla to manga. Trochu mne překvapil žánr. Je to o dívčí lásce. Ale ihned jsem se začetla a do mangy se zamilovala.
Tenhle článek píšu s odstupem několika měsíců a tak vám něco prozradím. Gino, mi každý měsíc dal nový díl této mangy a pokaždé jiným způsobem. Jednou na mne čekala pod slamákem na dece, když jsem vylezla z vody, jindy byla zabalená v papíru s tajemnou adresou odesílatele a hozená ve schránce. Nebo jsem dostala jen nápovědu v podobě lístečků a musela ji hledat. Pokaždé mi to udělalo ohromnou radost a pokaždé mi to připomnělo náš svatební den. Škoda že bylo jen osm dílů 🙂
Ale tím náš den stále nekončil. V tom nádherném městečku na úpatí hor, jsme si zašli do cukrárny na pohár. Je hned u úchvatného chrámu, kde jsme se prošli kolem klidné řeky.
A protože jsme byli sami a měli času kolik jsme chtěli, cestou zpět do hor, jsme autem zastavili kde se nám chtělo. Třeba v malé vesničce, poslední před stoupáním skrz zelené, bukové lesy. Chtěli jsme se podívat do místní knihobudky. Něco jsme si tam našli.
A zase se prošli. Neznámou cestičkou, v zapadajícím slunci. Jen kočku jsme potkali. Cestička nás dovedla na velikou louku.
Doma jsme si dali večeři, to byl svatební dar na objednávku od druhé obaasan, vřele doporučuji. Večeři jsme jen vyndali z lednice a dali zapéct do trouby takže jsme se mohli povalovat a dívat se na Čočíkovo cestování po Japonsku. To je náš oblíbený youtuber a moc rádi se na jeho videa díváme. Proč ne? Byl to nádherný, pohodový, romantický den. Vůbec jsem nečekala že se povede na 100% . Završení toho bylo, když jsem ve sprše v odtoku v síťce, našla můj zlatý přívěsěk od Tomoeho, který jsem týden předtím ztratila a moc mě to mrzelo. Byl to dárek z lásky a měla jsem hodně let. Mezitím jsem sprchu umývala takže to bylo veliké překvapení. Možná vypadl z ručníku, možná malý zázrak 🙂
Snad vás to potěšilo, že jsem s vámi náš den sdílela. Ještě mám jedno překvapení, které sem brzy vložím. Ne, není to další mimčo. Druhý den po svatbě, jsem začala psát příběh . Příběh o tom, co by se stalo, kdyby se Gino, po cestě z festivalu duchů, nedotkl člověka. Pokračování se šťastným koncem. 🙂 Snad i naše cesta bude plná lásky, dobrodružství, naděje i kouzel. Tak jdeme, můžeme?
