Je takové to deštivé, sobotní odpoledne, venku je šero a já sedím zachumlaná v dece a ukusuji teplý švestkový koláč, mňam. Můj malý Daichi spinká a mě zní v uších nádherná hudbu z filmů studia Ghibli. Rozhodně doporučuji poslechnout. Mezi tímto psaním a ujídáním koláče maluji kámen pro mého nejlepšího kamaráda Gina. Zatím neví že mu tak říkám a ani moje přezdívka Hotaru nijak nesouvisela s filmem Hotarubi no mori e. Prostě to byl jen další překlad mého jména a jeho významu. Ale vždycky když jsem na tenhle úžasný film koukala, vzpoměla jsem si na něj a postupem času jsem pochopila že my dva jsme opravdu Hotaru a Gin.
Procházíme se spolu po lese, vždycky mě zavede někam, kde jsem ještě nikdy nebyla a já vím že mě zase dovede na tu správnou cestu. Chytá mě když padám a směje se mi jaké jsem nemehlo. Často mi uniká a chybí mi když ho déle nevidím. Je to ten nejzvláštnější kluk nebo spíš muž jakého znám.
I když spolu stejně jako Gin a Hotaru nemůžeme být, máme tu obrovskou výhodu že se nerozplyne (doufám) když se ho dotknu a můžeme si svojí vzájemnou přítomnost užívat snad až do smrti a možná i v dalších životech:-). Možná jednou najde tenhle blog a zjistí jak mu tajně říkám 🙂